Už jsem toho napsala spoustu o své norské rodině, ale dnes bych se ráda zaměřila na docela jinou oblast vztahů, a to na kamarádství a přátelství. Když jsem opouštěla domovinu, ani ve snu by mě nenapadlo, kolik úsilí bude stát najít si lidi, na které bych se mohla obracet o radu a o pomoc, se kterými bych mohla jít na výlet, do muzea a nebo na horkou čokoládu se zmrzlinou. Hledání kamarádů opravdu není jen tak. Často zapomínáme, že málokterý vztah vznikne najednou a že se tvoří po mnoho let, mnohdy i desetiletí, vyvíjí se, prochází krizemi, tu je hluboký, tu zase mělčí a že otevřít své srdce kamarádům a přátelům, je často právě tak náročné, jako otevřít ho Bohu. Sice to chvíli trvalo, ale i v Norsku se mi po nějaké době podařilo najít několik vskutku dobrých kamarádů a těm bych nyní ráda věnovala tento článek.
Mezinárodní přátelství je velice zvláštní kapitola vztahů a přivádí člověka na docela zajímavé myšlenky. Člověk, který zná svět jen z televize a ze školního atlasu si není tak docela schopen uvědomit, že toho máme tolik společného s každou lidskou bytostí na naší malé planetě. Ze zpráv jsme zvyklí na hlášení o válkách, konfliktech a neshodách, nebo o Nobelových cenách a Oskarech, ale když začneme potkávat lidi ze všech koutů světa naživo, vidíme, že jsou právě tak obyčejní a normální jako my. Make-up kultury a jazyka, tolik zdůrazňovaný médii se najednou smývá a i když nikdo z nich asi nepochopí cimrmanovský humor, přece si máme co říct a čemu se smát. S tímto jevem je spojeno i jakési probuzení empatie a lásky ke všem národům, zemím a kontinentům. Už to nejsou zaostalí afričtí domorodci kdesi daleko, ale jsou to všichni ti kamarádi z Ugandy a Ghany, kteří se potýkají s problémy, Kolumbie není pouze zemí korupce a pašovaných drog, ale také úžasného ovoce, skvělých receptů z platana a hlavně domovinou optimistické Giovanny, se kterou pleteme své prvotiny nad šálkem horké čokolády. Ne všichni Filipínci jsou optimističtí a otevření, někteří mají také své hluboké rány, o kterých si potřebují promluvit s plstěním v ruce. Estonci sice v dětství skáčou ze kry na kru, ale jejich země je taková placka, že vůbec nejsou zvyklí chodit po horách. A co se týče pečení? Třeba taková Estonka Kristel je na tom stejně mizerně jako já.
To všechno mi probíhalo hlavou, když jsem se v sobotu vracela z našeho čajového dýchánku se Slovinkou Zalou. Šest hodin jsme vyprávěly, vzpomínaly, svěřovaly se a čas nám plynul jako voda. Jsem hrozně ráda za všechny ty lidi, kteří mi pomohli si tyhle věci uvědomit. A chci vás všechny povzbudit: Nebojte se cestovat! Vždyť poznávání nových krajů, mravů a lidí boří všechny předsudky a nepochopení a napomáhá k míru ve světě.
A když už teď rozumím víc mentalitě Íránců, Rusů, Španělů, Chorvatů, Srí lančanů,...prostě Asiatů, Evropanů, Afričanů a Američanů (ještě neznám nikoho z Austrálie a Antarktidy), možná bych se mohla pokusit konečně porozumět i těm Pardubičákům...
Skvělý závěr... :D
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.