Nevyzpytatelné jsou cesty cestovatele...aneb jak to chodí bez mapy

"Já sice nemám kartičku na autobus, ale vezmu si kolo a budu tam přesně." řekla jsem tohle léto mnohokrát a většinou jsem pak dorazila o hodinu později a na úplně jiné místo. Říká se, že když si člověk povídá sám se sebou, je to známka vysoké inteligence. Nejsem si tím tak úplně jistá. Vždycky, když jsem tlačila v potu tváře kolo do kopce, v ruce papírek s napsanými názvy ulic, protože jsem nemohla najít mapu (dva týdny před odjezdem jsem ji našla, ale na druhou stranu, kdybych ji měla celou dobu, tak by nebylo o čem psát, že?), nadávala jsem si, proč se nepodívám alespoň na to, jaké to mělo být převýšení a vyčítala svým genům, že mi nedovolí utratit peníze za lístek na bus a pak jsem se zadýchaně ptala kolemjdoucích (či kolemběžících) jestli nevědí, kde je ulice XY, připadala jsem si jako naprostý pitomec. Obyvlášť když pak vytáhli svůj chytrý telefon, naťukali název ulice a ukázali směrem odkud jsem přijela: "Asi tak pět kilometrů tímhle směrem, slečno."

"Hm, tak teda díky moc."

"Nemůžete si nainstalovat mapy?"

"Víte, ono to jaksi nejde, můj mobil se nemůže připojit k internetu když jsem v Norsku."

"..."

"Ne, ani k wi-fi"

"...?" (Kolemjdoucí shovívavě pozvedne obočí a myslí si své.)

"Tak díky, naschle..."

Přesto má tato situace několik pozitiv. Například si člověk vybuduje pověst sportovce, zahlédne spoustu míst, která by jinak neměl šanci spatřit, seznámí se se spoustou milých kolemjdoucích a procvičí si slovní zásobu v oblasti směrů a vzdáleností. A taky člověk procvičí trpělivost a dobrotu svých kamarádů.

"Ahoj, já vím, že mám 75 minut zpoždění, ale asi jsem se ztratila. Bylo to kousek od obchodu u Moholtu, že?"

Čtrnáct dní před odjezdem do Švédska jsem mapu našla a od té doby jsem jezdila s mapou rozloženou na řidítkách, což budilo u kolemjdoucích nevídaný respekt. Zároveň ale ztratily moje jízdy něco ze své dobrodružnosti, za což byli jistě moji kamarádi velmi vděční.

Nebylo ale nutné věšet hlavu, protože dobrodružství se mě drží jako klíště, akorát člověk nikdy neví, kde se ten parazit zase přisaje a kolik síly z člověka odčerpá. A to že má člověk mapu k Trondheimu, neznamená, že umí chodit po cestách papírování ve věci Erasmu.

Nakonec vše ale dobře dopadlo, ale kvůli pokročilé hodině zmíním pouze pracovní názvy kapitol svých dalších dobrodružství:

Kapitola 12. Závod s časem

Kapitola 13. Bude ze mě bezdomovec?

Kapitola 14. Plány a jejich boření

Kapitola 15. Intermezzo ve školce

Kapitola 16. Bude ze mě bezdomovec!

Kapitola 17. Eliška a Továrna na konzervy 

Kapitola 18. Mnohá loučení

Kapitola 19. Konečně moře.

A tak jsem dodriftovala až na Gotland. Ale o tom až někdy příště.