Podzemní církev

Katolická církev má svá specifika v každé zemi, ba i v každém kraji či městě; někde je tradiční, jinde liberální, někde je zestárlá, jinde plná mladých lidí, někdy působí trochu zahořklým dojmem, jinde z ní tryská radost a opravdovost, často je tichá a soukromá, ale nejdou se místa, kde si hlučně vydobývá své místo na slunci. Norská katolická církev je takový malý otloukánek. A katolická církev tady v Trondheimu je podzemní. Doslova.

Když jsem se sem před dvěma lety měla stěhovat, našla jsem si nejbližší kostel. Zjistila jsem (na google mapách), že je asi 7 minut od mého bydliště a že dominanta středního Norska-Nidaroský dóm, bývalá katolická katedrála, je od něj co by kamenem dohodil. Pak jsem si otevřela obrázky a moje nadšení se poněkud vytratilo. Ne že by na kostele bylo nejdůležitější, aby byl krásný, ale my Češi, zvyklí na starodávné architektonické skvosty, kde si člověk v tichu spočine a kochá se krásou chrámu a při tom rozmlouvá s Bohem, to tak nějak podvědomě očekáváme. Nu, tenhle kostel byl postavený v sedmdesátých letech a kdejaká socialistická továrna by při pohledu na tuhle budovu odvrátila zhnuseně zrak. Tak zlé to bylo. Když jsem ale přijela do Trondheimu, kostel jsem nenašla. Pár dní předtím ho zbourali (důvod: byl moc ošklivý). Obcházela jsem zbořeniště a hledala nějakou ceduli, která by naznačila, kde se teď konají mše a nakonec jsem našla šipku, která ukazovala cestu dolů. A ejhle, dole v podzemí se krčila malá nezbořená kaplička, která se stala útočištěm všech trondheimských katolíků.

To bylo před dvěma lety. Dnes ze zbořeniště pomalu vyrůstá nový kostel. Jednoduchý a krásný, jak to v novinách vyjádřil zdejší kněz. Nový kostel svatého Olafa se bude otevírat za tři měsíce a bylo potřeba se prokopat do sklepa a spojit ho s podzemní kaplí. A tak se kaple na dvy týdny uzavřela a všechny mše se posunuly do deset kilometrů vzdáleního Tilleru. Bylo jasné, že každodenní mše budu muset na čtrnáct dní oželet a zbývalo tedy vymyslet, jak se dostat na nedělní mši. Jelikož jsem lakomá Barka a pro korunu bych si koleno nechala vrtat, natož pro sto norských korun, což je cena za cestu tam a zpět do Tilleru (pokud samosebou nemáte kartičku na bus, ale ta zůstala bohužel v Čechách), rozhodla jsem se, že pojedu na kole. "Ty chceš jet DO TILLERU na kole?!" Ptali se udivěně moji kamarádi. "Pchá!" Říkala jsem já. "Vždyť je to jenom deset kilometrů." To jsem ale netušila jakých. Nicméně v neděli za deset minut jedenáct, po padesáti minutách jízdy (či chůze) do kopce, celá zpocená a zcela ztracená, jsem jim začla dávat za pravdu a v duchu si spílala, proč jsem se jich jenom nezeptala na to, proč je tak divné jet do Tilleru na kole. S jazykem na vestě jsem se ptala kolemjdoucích na cestu a připadala jsem si čím dál ztracenější a zoufalejší. Když tu náhle se v nouzi nejvyšší rozezněly zvony. A tak jsem tam posluchu dojela. Trochu pozdě, ale přece.

Během období uzavření kostela jsem si připadala trochu ztraceně-večerní mše byly součástí mého rituálu (byla jsem popravdě tak popletená, že jsem byla i párkrát běhat) a nakonec nezbylo, než hledat trochu jiné duchovní obveselení ve zdejší protestantské norské církvi. Zašla jsem si na polední modlitbu do již zmiňovaného Nidaroského dómu, známého svou krásou a rozlehlostí a má očekávání byla tedy přiměřená velikosti chrámu. Přiběhla jsem dvě minuty před začátkem modlitby a zeptala se ženy v bílém rouše, jsem-li správně na polední modlitbě. Žena přikývla a dala mi papír s pokyny a s modlitbami. Trochu zmateně jsem se rozhlédla. Kromě nás dvou tam nikdo nebyl. S tím jsem vážně nepočítala. "Víte," oslovila jsem ji trochu nejistě. "Já ve skutečnosti nejsem Norka." "To nevadí," pravila paní. "Víte," pravila jsem ještě trochu nejistěji, protože můj povodní plán sledovat modlitbu zpovzdálí a v pravou chvíli se do toho vložit, jak se zdálo, selhal. "Víte, já jsem katolička." "To nevadí," ona na to. "Určitě to bude podobné, jako co se modlíváte." A opravdu. Bylo to sice trochu smutné, že se mezi těmi desítkami turistů nenašel nikdo, kdo by se k nám připojil, ale stejně to zahřálo. V pondělí mě to zase chytlo a rozhodla jsem se skočit na modlitbu do "bezdomoveckého" kostela. Ten kostel se totiž používá převážně jako místo, kam se bezdomovci chodí zahřát na těle i na duši a ještě dostanou něco teplého k snědku. A kromě toho jsou tam ve dvě modlitby. Chvíli po druhé spustila paní s nádherným hlasem zpěv žalmů, který by se rozhodně hodil pro větší publikum, než bylo nás pět náhodných kolemjdoucích. Ale ona zpívala, jako by byla v koncertním sále a my jenom lapali po dechu, pak se četlo z Bible, rozsvěceli jsme svíčky na kříži, který byl na podlaze vyskládán z dlažebních kostek a pak ta paní zase zpívala a my zpívali s ní. Občas objevíme krásu na nečekaných místech a já se těším, až tam zase zajdu.

Dneska zase otevřeli "naši" kapličku. Plná radosti a vděčnosti jsem si zašla na mši. Poslední dva týdny mě mnohému naučily- vážit si více eucharistie a možnosti každodenní mše a otevírat se novotám a hledat nové možnosti ve svém okolí. A být vděčná za naše české kostelíky, které jsou od sebe co by kamenem dohodil a oplývají gotickou a barokní krásou. :)