Reklama na Tautru

Jsou čtyři hodiny ráno a budík mě jemně upozorňuje, že je čas vstávat. Po chvíli boje se zvedám z postele a roztžitě se soukám do oblečení. O deset minut později opouštím domeček a zatímco si na schodech zavazuju tkaničky, sleduju město na protějším břehu fjordu, jak lehce poblikává, jako pomalu dohořívající svíčka. Kolik lidí je asi touhle dobou vzhůru? Za křupotu kamínků pod botami se vydávám do kostela.

 Prosklenou stěnou kostela pozoruju jak nebe mění barvu z černé v temně modrou a jak ze tmy pomalu vystupují obrysy stromů. Začíná nový den, doprovázený zpěvem ranních chval. Zatímco většina lidí ještě spí, den se probouzí a v jednotlivých odstínech modři a tónech hlasů vnímám přítomnost a každé teď, jako údery vteřinové ručičky nebo jako bušení srdce. Čas nikam neutíká, ale kráčí roku v ruce s naší modlitbou a my s ním držíme krok.

Vrátila jsem se do Tautry koncem srpna po více než po roce. Jelikož se mi ale nerozbila roleta a jediné dobrodružství, které jsem tam zažila byl útěk před kravami (které si toho popravdě asi ani nevšimly a tak se celé dobrodružství odehrálo pravděpodobně jen v naší hlavě), nebudu se nijak rozepisovat. Krásu ostrova by se mi stejně popsat nepovedlo.

Snad jen můžu dodat, že jsem tam potkala další Češku (právě s tou jsme utíkaly před těmi kravami), podívala jsem se na druhou stranu ostrova, přelezla pár plotů (právě při tom útěku, chápete?) a vnikla na soukromý pozemek (co se dá dělat, když vás honí krávy?).

Teď už je ze srpna jen příjemná vzpomínka, která mě ale nutí k napsání těchto pár řádků. A tak bych vás chtěla povzbudit- pokud budete mít někdy čas nazbyt, který nebudete chtít promarnit, zajeďte si odpočinout a zadobrovolničit do Tautry. http://www.tautra.org/volunteer-programme