Pár slov o chlebu

Mnohým z vás už jistě neuniklo, že mou novou vášní se stalo pletení. Je to vskutku zábavné, praktické a zdraví prospěšné (zahřeje vás to na těle i na duchu a navíc to rozvíjí mozek, který se mnohdy pěkně zapotí...není to docela zajímavá představa, takový zpocený mozek?). Plést mě naučila jedna norská stařenka z Kurzu pletení pro cizince. Je to taková trpělivá, sveřepá bělovlasá paní, která mi vždy klidným hlasem norsky vysvětlí, co mám udělat a pak mi to ještě milionkrát zopakuje a s úsměvem pomůže se všemi chybami. Sedáváme vedle sebe na Kurzech pletení, zatímco Syv (další norská důchodkyně) vykládá nějakou ze svých neuvěřitelných historek o dějinách pletení. Na stole se válí mezi kafem a čajem klubka a jehlice a zhruba pět až deset cizinek vykládá o svých životech, svěřuje se s prvními norskými vtipy nebo nervózně počítá oka. Poklidné pondělní dopoledne, pomalý rozjezd nového týdne, přesně tak, jak to člověk potřebuje. Ale včera byl tento poklid narušen. Urszula (Polka, momentálně pletoucí pruhované ponožky) upekla chleba. Polský chleba.

Tak jsem se tedy oklikou dostala k tomu, o čem bych chtěla dneska psát. O chlebu. Je to trochu zvláštní, ale většina cizinců, kteří opustí svou vlast, postrádá nejvíce chleba. (Ne, že bychom nepostrádali taky maminku, ale o tom, jak nám chybí maminka se nemluví nahlas, protože jsme všichni silní chlapi a ženské a takovou slabost si nemůžeme dovolit dát najevo.) Chleba je taková vcelku obyčejná věc. Když někam jedete, ani vás nenapadne, že zrovna takovouhle "blbost" budete postrádat a že už jenom vzpomínky na ni ve vás budou vzbuzovat ohňostroj melancholie a neutišitelného stesku. Dochází k trochu bizarním situacím, kdy se kamarádi dovedou hodiny bavit o odstínu svého národního chleba, popisují semínka, vůni, stupeň křupavosti, velikost a tvar a jejich zamilované tváře vypadají alespoň na pár okamžiků vysvobozené ze strádání o norském chlebu (nebojte, norský chleba je dobrý, ale...). A teď si to představte. Urszula upekla chleba, který chutnal úplně jako ten český! První sousto...exploze vzpomínek, závrať z chuti domova, která dorazila naprosto nečekána, druhé kousnutí a člověk je pohnut téměř k slzám (no podívejte, co takový kousek chleba udělá ze stabilního rozumného člověka!). Moc se mi pak už nechtělo jíst, aby tahle chuťová paměť zůstala co nejdéle.

Minulý týden se mi podařilo upéct slona. Je to ve skutečnosti norský chleba, ale nějak se vykydl z formy a každý krajíc vypadá jako malý slon s chobotem... (My tady vůbec pojídáme celou ZOO, hrozně rádi máme taky zeleného krokodýla, který je důkazem, že pokud prohlásíte o zelenině, že je to maso, bude jedena s mnohem větším nadšením. A brokolli nebo krokodyl, vždyť je to skoro stejné, ne?). Zkušenosti tedy s pěčením slonů i chlebů (krokodýly raději vařím nebo smažím, dobří jsou také na cibulce a se slunečnicovými semínky nebo žampiony) už mám. Teď mi chybí už jen ten Urszulin recept, na který tu tak netrpělivě čekám, zatímco píšu tento článek, který je vlastně jen rozptýlením pro můj nenasytný žaludek...