Časovaná bomba

Varování: pokud už máte plné zuby toho, jak si stěžuju na nevychované norské děti, raději tento článek nečtěte. Sepisování tohoto článku slouží spíše jako terapie pro radikální autorku, která z hloubi duše nesnáší rozmazlování a potřebuje své názory někde ventilovat, aby jí jednoho dne nebouchly saze, jako v Divokých historkách (které vám tímto vřele doporučuje ke shlédnutí).

Přirovnání ve kterých figurují děti je spousta. Mě se nejvíc líbí přirovnání k sopce, nebo časované bombě. Jistě víte, co je třeba udělat s takovou bombou. Ano, je potřeba zakročit a co nejdříve přestřihnout červený nebo modrý drát (za zvuků napínavé hudby, kdy se nemůžete rozhodnout který z nich). Děti se doopravdy od výbušnin tolik neliší. Vpodstatě jsou to tikající bomby, které chodí po naší planetě a pokud jim někdo nepřistřihne křidélka nebo modrý či červený drátek, tak to tady jednou bouchne. No jen se smějte, už taková Zuzana Stohelitská říkala, že by rodiče měli projít testem, který by rozhodl, jestli můžou mít děti. Jojo, na děti aby měli rodiče nejlépe zbrojní pas, tak.

Možná si říkáte (ale asi ne), co to do ní vjelo? Kam se schoval její pedagogický optimismus? Neschoval se, děti, umřel...utrpěla jsem akutní záchvat vyhoření, a to ještě předtím, než jsem doopravdy začala pracovat jako učitelka. Nevím, jestli je dobrý nápad vrhat se do učitelství a opravdu si nejsem jistá, jestli někdy budu chtít mít nějaké děti. Pravděpodobně se stanu badatelem a zavřu se někde ve sklepení, kde mi budou dělat společnost staré rukopisy a pavouci. (na tomto odstavci uplatněte pravidlo číslo 2.-Eliška vždycky přehání)

Vždycky jsem si myslela, že s výchovou se to má jako s politikou (zní to jako nesmysl, ale jen počkejte, hned vám to vysvětlím). Totiž že jedny volby vyhrají jedni, druhé zas druzí, pak se lidi naštvou na druhé a volí zase první a tak pořád dokola. Je pochopitelné, že po revoluci se většina rodičů přiklonila k superliberální rozmazlovací výchově, vždyť jejich rodiče je vychovávali příliš pevnou rukou, školy byly taky samé biflování, žádná individualita a žádné ohledy. Podle mé politické teorie by se to mělo v další generaci otočit, děti (nyní už rodiče) by si měli uvědomit, že takhle to dál nejde a nesouhlasit s jednáním rodičů (což koneckonců děti vždycky dělávají) a zase se přiklonit k přísnější a méně rozmazlovací výchově.

Moje teorie má ale jednu velkou trhlinu. A tou je Norsko. Norové mají před Čechy dvacet let náskok, proud tzv. Americké výchovy tam dorazil již v sedmdesátých letech a působí vesele dodnes. Jak je to možné? Jaktože se to neotočilo? Vtip je v tom, že generace vychovaná v sedmdesátých letech se nikdy nenaučila vychovávat a i když by někdy rádi na svoje děti trošku výchovně zapůsobili, nevědí jak na to. Každý jejich pokus o zvýšený hlas a lehké pokárání končívá špatným svědomím a raději vydrží všechno to mrčení, křičení, nadávání a nechají si od svých dětí líbit první poslední. Když už jsou úplně v koncích, volají na pomoc au-pair z méně "pokrokových" zemí. A tak tu máme dvě generace tikajících bomb. Až to bouchne, co bude pak?

Abychom zakončili trochu veselejší notou, musíme dodat, že zázraky existují a třeba se jednoho dne staneme svědky nějakého takového pedagogicko-výchovného zázraku. Ale možná bychom se místo čekání na zázrak mohli pokusit s naší situací něco dělat.