Nedělejme z mravence dinosaura

Za naprosté tmy (což mě trochu překvapilo), jsem před týdnem a půl vystoupila kolem jedenácté z letadla a nasála studený severský vzduch. Neubránila jsem se úsměvu a šla se před chladem schovat na letiště. Byla studená letní noc a nad Trondheimem se kupily dešťové mraky. Tak trochu jsem se domnívala, že už toho tady moc nového neobjevím. Že Trondheim znám jako vlastní boty a nic mě nepřekvapí. Opak je pravdou a tak znovu sedám k počítači, abych sepsala novinky a zprávy z Trondheimu, kde si ještě pěkných pět týdnů pobudu.

Našla jsem tuhle pěkný citát od G.K. Chestertona, který praví: "Dobrodružství je správně pochopená nepříjemnost a nepříjemnost není nic jiného než špatně pochopené dobrodružství." Pověsila jsem si tohle moudro na zeď a každé ráno na ně chvilku koukám. Je toho zapotřebí. Hned první takové dobrodružství mě stihlo v den odletu, kdy se mi rozjel zip na batohu když jsem strkala do batohu pyžamo, abychom se honem honem vydaly na letiště. Naštěstí měli v Černilově, kde jsem přepávala kvůli odpanikařovávací kůře, značné množství zavíráků. V Praze jsme se v rychlosti stavily v Ánině bytě, že tam má náhradní batoh. A on nikde. Co teď? Kdoví, jestli se jim na letišti bude líbit, že mám batoh plný nebezpečných špendlíků? Co si jen počít? I vytáhly jsme kleště a celý batoh po nějaké té chvilce spravily. Ale byl to adrenalin. To teda jo. Ale od té doby je můj batoh jako nový. Menší nepříjemnosti se dostavovaly v průběhu celého minulého týdne- zatímco já měla pocit, že za rok se nic nezmění, Trondheim se pomalu proměnil (samozřejmě k horšímu, neboť jsem stará konzerva a změny nemám ráda-to by vám ostatně potvrdil i můj počítač, kterému se předevčírem dostalo po minimálně čtyřech letech odměny v podobě aktualizací). Obchůdek tři minuty od bytu změnil jméno a aby si toho zákazníci všimli (protože personál zůstal stejný), přeházeli tam všechny regály. Všednodenní mše se posunuly na šestou (koukali na mě trochu divně, když jsem tam první den přiběhla na půl sedmou). 

Jako největší dobrodružství (a posléze i jako prvotřídní nepříjemnost), se ale ukázal výlet na babiččinu a dědovu chaloupku. Škola měla plánovací dvojden a tak jsme se s dětmi a prarodiči (ale bez maminky) zabalili a vydali se na "starou chaloupku, která má na střeše trávu" (tak ji alespoň nazývá Sunniva)

Už když jsme tam dojeli, pochopila jsem, proč jsou zdejší důchodci v takové kondici (lámu si nad tím hlavu už dva roky). Po bravurní jízdě po malinkaté silničce, která měla neuvěřitelný sklon a zdálo se, že se každou chvíli překlopíme, jsme vyložili celý kufr a obtěžkáni těžkými zavazadly a skučící Sunnivou ("Pomóc, tam je mravenec! Eliško! Mravenec mě sežere!!! Já chci maminkůůůůůů! Mravenci jsou nebezpeční! ÁÁÁÁÁÁ! Dědóóó! Já nechci mravence! Támhle je mravenéééééc! Néééééé!") jsme se vydali po čvachtajícím vřesovišti na necelý kilometr dlouhou cestu k chalupě. S dědou Audunem jsme zašli pro vodu k nedalekému jezeru a babička Berit mezitím roztopila kamna.

Děti jsme rychle uložili a pak nás čekal příjemný večer za vykládání neuvěřitelných historek o medvědu Rychlonožkovi, který se dřív objevoval u chalupy, o losovi, kterého Berit vyhnala křikem ze zahrádky, protože požíral její oblíbený strom a o spoustě dalších zvířat, z nichž o některých jsem nikdy neslyšela. Jenže to jsme ještě netušili, co nás čeká v noci. Nebyl to ani medvěd, ani los, kdo se objevil u Sunniviny postele. Byl to dinosaur. A byl neviditelný. Nejprve se ozval kolem půl druhé, ale to ještě nebylo jasné, jestli to náhodou není strašidlo. Pak probouzel Sunnivu zhruba každých dvacet minut až půl hodiny. Celkem devětkrát, jestli mě paměť neklame. Když mě Sunniva vzbudila pošesté, měla jsem každopádně pocit, že dinosaur není to nejhorší, co ji tu noc potká. Naštěstí ji ale před mým navztekaným já zachránila babička, která se vzbudila, když jsem vynášela do kadibudky nočník a Sunniva spustila strašlivý řev. Druhý den jsme na sebe navlékli čepice a několik vrstev svetrů a šlo se na borůvky. Samosebou tam byli mravenci, kteří děsí Sunnivu mnohem víc než medvědi (kdybyste ji někdy potkali, zaručeně vám dá spoustu praktických rad, jak by medvěda přeprala) a dokonce i víc než dinosauři. Nakonec jsme tedy za foukání ledového severáku sbírali borůvky jen já, Sylvelin a Audun. 

Závěrem vám můžu pouze doporučit: Nedělejte z mravence dinosaura (nebo naopak?). Ale udělejte si z nepříjemnosti dobrodružství.