Studený nohy

Ajajaj. Nějak se těch témat teď nashromáždilo, ale budu je muset shrnout do jednoho článku, protože času je málo a já pochopitelně nestíhám. Tenhle článek tedy bude takový průřezově prázdninový a bude obsahovat všechna má dobrodružství posledních týdnů. Určitě by se ho hodilo začít vyprávění o tom, jak v Norsku vypuklo léto a teplo, ale běda, nic takového se tu nestalo a proto to bude spíše příběh o dešti, sněhu, blátu a zmrzlých nohách ve spacáku.

Dalo by se říct, že takové pravé prázdniny začaly slunovratovým týdnem. Rodina se nasoukala do auta a odjela do Dánska a já zůstala sama doma a mohla tropit neplechu. Zavolala jsem Giovanně a domluvily jsme se na noční výpravě do lesa, abychom vědecky prozkoumaly trondheimskou tmu v době slunovratu. Od půl dvanácté do tří jsme tedy bloudily mokrým lesem, kuly pikle na družičky na Giovannině svatbě a hledaly zatoulané míčky z golfového hřiště. Výprava se vydařila, tmy moc nebylo a nakonec jsme potkaly ještě jakéhosi bobrovitého tvora.

Další den jsem rozespale nasedla do letadla a odfrčela do Dánska. Dánsko se ukázalo být nad očekávání krásným a slunným místem, všichni jsme se spálili, s dětmi jsme blbli v aquacentru, na hřištích, pískovištích, trampolínách i u moře a já jsem poznávala pozitivní stránku au pairkování v jižnějších zemích, kde člověk nemusí děti nejprve navléct do 5-ti nepromokavých vrstev, než vyrazí ven.

Z Dánska jsem se vydala oklikou přes Oslo, jednak protože poblíž bylí Clara, za kterou jsem se zastavila na návštěvu a pak jsem si také chtěla projít jediný norský zámek a poslechnout si výklad a drby o zdejší královské rodině. Víte například, že když se nynější korunní princ v roce 2001 ženil, měli všichno hosté jako půlnoční svačinku jeho oblíbené jídlo, hot dog? Představa všech monarchů a jiných hlav států, jak tam v tom svátečním naškrobeném oblečení pojídají fast foodové jídlo mi připadá poměrně úsměvná. A slyšeli jste, že stolování s králem Olafem nebyla žádná legrace, protože jedl hrozně rychle a když dojel monarcha nesměl už nikdo z přítomných v jídle pokračovat?

Skočila jsem se podívat i do několika pěkných muzeí, na výlet do lesa a pak hurá nočním vlakem zpátky do Trondheimu. Cesta nočním vlakem se mi obzvláště líbila a houpání vlaku člověka příjemně ukolíbalo k spánku.

Když jsem ráno dorazila vlakem do Trondheimu čekal mě perný pracovní týden, který byl navíc naplněný plánováním a přípravami na další expedici, která se konala o týden později. O víkendu jsem si ještě zajela zarybařit a zavýletovat na Hitru, kde farmaří a téměř profesionálně dojí moje kamarádka Terka, která se tam přesunula z Tautry, aby si vydělala na autíčko (nyní však uvažuje o koupi krávy). S Terkou tam momentálně farmaří a brigádničí celá její rodina, a tak bylo o zábavu a slivovici postaráno. Zarazilo mě pouze, že se Terka stala kravím rasistou a nemá ráda černé krávy. Prý se s ní nebaví.

A pak už tu bylo pondělí, z auta vyskákali moji kamarádi a jako by ten půlrok odloučení nebyl ani tak dlouhý, navázali jsme tam, kde jsme přestali. Nejdřív jsme si prošli Trondheim a jeho památky, a pak jsme se vydali na sever do Flatangeru, který je proslulý jako nejtěžší horolezecká cesta na světě. Anežka tam viděla soba, teda vlastně losa a našla dvě houby, ale ostatním jen promokly boty, popíchali je komáři a navíc jsme utrpěli duševní újmu, když nás první ráno vzbudil majitel místního campu troubením, že prý spíme mimo camp a kdesi cosi.

 Popíchaní od komárů jsme vyrazili do civilizovanější oblasti. Na den jsme se stavili v Tautře, kde jsme za soustavného modlení sušili boty ve vyhřívaném kostele. Odtud jsme se jeli zahřát na jednu noc do Trondheimu, kde jsme si i zarybařili, leč k večeři byl nakonec stejně losos z obchodu. To nejtěžší jsme ale měli stále před sebou. Čekala nás třídenní túra v Rondane, kde se podle předpovědí počasí pohybovaly teploty v rozmezí -2 až 7 stupňů. Nakonec jsme ale přišli na velice účinnou metodu ohřívání nohou. Když člověk prošel dvakrát denně ledovým potokem, nohy se aklimatizovaly a nebyly pak v noci tak studené.

Někteří členové výpravy s lepší kondičkou vylezli na několik dvoutisícovek, snědli jsme zhruba dvě kila čokolády, spali na velmi zajímavých místech a celkově to bylo překrásné putování.

Putování se totiž podobá nohám strčeným do ledového potoka. První pocit je hrozný, ale za chvíli si zvyknete a pak vás to hřeje ještě dlouho poté, co jste z té vody vylezli.