Jednoho dne přišla Sigrun a povídá: "Už jsi tu, Eliško, nějakou dobu a pořád jsi ještě neviděla hrát Rosenbork, to budeme muset napravit!" Naprázdno jsem polkla, protože nejsem žádný fotbalový fanda, fotbal mě nezajímá, nebaví a navíc je to beztak banda bláznů a fanatiků, co se tam honí za míčem, dostávají ze to velký peníze a co teprv ti fanoušci! Jsou to chuligáni a křupani bez jakéhokoliv vychování...ale než jsem stihla nabrat dech na protesty a přeložit si do norštiny všechny argumenty, napadlo mě, že by to mohla být legrace. A tak jsem se jen usmála a kývla na to.
O pár týdnů později zašla Sigrun, zarytá fanynka trondheimského Rosenborku, koupit lístky a šály, zkontrolovaly jsme počasí, navlékly na sebe vrstev jako na severní pól a vydaly se jako tři správné fanynky na fotbal. Nejednalo se o žádný klíčový zápas. Rosenbork měl vítězství dopředu jasné, protože jeho protivníkem byl Vikingur z faerských ostrovů, kde hrajou samí amatéři, zatímco náš Rosenbork je vynikající tým plný profesionálů.
Když jsme se usadily na tribuně, zjistily jsme, že o tenhle zápas nebyl nijak zvlášť velký zájem a dorazilo jen na 4 tisíce diváků. I to ale stačilo, aby hlasité zvuky vyvedly Sylvelin z míry a ta si zacpávala uši při každém silnějším výkřiku. A že jich bylo! Zápas začal. První podpásovka přišla ve chvíli, kdy jsem zjistila, že nejen Rosenbork, ale i Vikingur je v oblečen v černobílé! Akorát že jeden tým měl černé kraťasy a bílá trika a druhý naopak. Chvíli jsem dumala, jak se zeptat Sigrun, kteří jsou naši. Pak mi to přišlo trapné a snažila jsem se najít na dresech jméno jediného hráče, kterého jsem znala, tedy jakéhosi Orsina, kterého si Sigrun pamatovala ze dnů svého mládí. Jenže písmenka na dresech byla moc malá. Po třiadvaceti minutách jsem se zaptala Sigrun, který že je to ten Orsin. (To nebylo tak trapné, jako se ptát, který tým je náš). Sigrun ukázala na malého plešouna a rázem bylo jasno. Že mě to nenapadlo dřív.
Po první půl hodině jsem už tedy věděla komu fandím a začínala jsem si připadat napnutá jak struna. Kdy už konečně padne nějaký gól? Jsou ti Vikingurové vážně tak špatní? ptala jsem se v duchu, když jsem viděla náruživý amatérský tým, jak úporně brání branku. Nejzajímavější však byly reakce diváků. Čtyřtisíchlavý dav vydával naprosto synchronizované zvuky, což ve mě vyvolávalo směsici obdivu a údivu. Dodnes to nechápu, jak je možné, že se všichni ti lidé na tribunách shodli, kdy se bude vzdychat óooch, kdy má zaznít hůůůů, kde jéééé, óoouuu, néééé, pfffff a nesčetně dalších citoslovcoidních výrazů. Na tváři mi pohrával radostný výraz, který se mísil s výbuchy smíchu, když tribuna vydala nějaký obzvláště prapodivný zvuk. V poločase jsme navíc nastudovaly naše hráče a objevily tam bratra Slováka! Rázem se naše pozornost obrátila k dlouhánovi Tomášovi s číslem deset, který ostře útočil na vikingurskou branku. Kolem zněly bubny, Norové pěli bojové písně a najednou to nebylo malé fotbalové hřiště, ale rozmoklé bojiště, kde se drsní a otužilí vikingové zuřivě rvali o vítězství. Něco na tom asi bude, že fotbal nahradil mužům bitvy a války a vlastně se zasadil o poněkud mírumilovnější formu zábavy. Hodina a půl utekla jako nic a chtělo se mi křičet: "Přídavek! Přídavek!", jenomže nevím, jak se to řekne norsky.
Druhý den vyšel v novinách článek o supernudném fotbalovém utkání, kde nepadl ani jeden gól.
Usmála jsem se pod vousy a slavnostně si slíbila, že už se fotbalu smát nebudu. Jestli tohle byla nuda, tak už se těším, až zažiju nějaký pořádný zápas!
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.