Co mě všechno naučila rozbitá roleta v klášteře

Tuhle jsem tak počítala zbývající víkendy do mého odjezdu z Norska a přišla jsem na to, že jsou většinově plně obsazené. Zasedla jsem tedy k počítači a honem napsala do Tautry, jestli bych se tam nemohla tenhle víkend zastavit. Mírně workoholická sestra Sheryl (kterou podezřívám, že má několik dvojníků, protože je vždycky všude a ještě stíhá obratem odpovídat na mejly) mi za pár minut napsala, že se na mě těší, zeptala se kdy přijedu a odjedu, objednala mi taxík a bylo to. A tak jsem se v pátek vydala opět do mého milovaného kláštěra, na sobě jsem měla jen tričko a sluníčko mi svítilo na cestu (čili stal se zázrak). V Tautře jsem se zabydlela ve svém pokojíčku a vydala se na kamenitou pláž, sledovala slunce, racky, četla si a přemýšlela, jaké je to na tom světě krásné. Ale to jsem ještě netušila, co se stane za chvíli...

 Nějakou dobu po kompletáři jsem se rozhodla, že čas jít do peřin. Koneckonců, ráno bych měla vstávat ve čtyři a trochu se přes víkend prospat musím (jinak jsem protivná a nevrlá po celý zbytek týdne). Venku svítilo sluníčko s obdivuhodným nasazením a tvářilo se, že zajde dnes tak na půl hodiny. Zatáhla jsem tedy roletu. Pak jsem se hluboce zamyslela. Jak se asi ta roleta vytahuje nazpátek? (Ano, jsem blb, přiznávám). A pokusila jsem se zatáhnout za roletu trochu jinak, aby ji zpětný mechanismus vrátil nazpátek. Nešlo to a roleta teď ležela přes topení. "Písek!" zaklela jsem (neb jsem dobře věděla, že ani panu Lustigovi nikdo nedovolil užít silnějších slov, když pobýval v kláštěře) a pokusila jsem se za roletu zatáhnout ještě jednou. Nic. A znovu. Šla jsem si vyčistit zuby, ale nedalo mi to a zatahala jsem za to zas. Teď ležel spodní konec rolety natažen dobrých dvacet centimetrů na koberci a vypadalo to divně. Nicméně se tím nedalo už hnout. "Ráno moudřejší večera." řekla jsem si a šla jsem spát. Spalo se mi špatně. Nerada jdu spát s nevyřešenými problémy a tahle roleta...to byl vskutku problém, protože když jsem se otočila na levý bok, vždycky jsem viděla svůj velký neúspěch. Nejenom, že tu ničím klášterní majetek, ale ještě přitom vypadám jako blbec, který si neumí zatáhnout roletu. Nakonec jsem vstala a hluboce se zamyslela. Musí to mít nějaké poučení, napadlo mě a tak jsem ho vymyslela. Nemysli si, že jsi bůhvíjak chytrý, nakonec se najde nějaká roleta, která tě zničí. Ne, to není ono. A přemýšlela jsem víc. Nedělej si dnes starosti se zítřkem, zítřek má svých starostí dost. A tak jsem usla.

Ráno jsem se probudila a hned jsem se (však modlitba je až ve 4:20) pustila do opravování. Roleta mi zůstala v ruce a po chvikovém zkoumání jsem zjstila, že jsem zničila celý mechanismus. Ajajajajaj, zaúpěla jsem tiše. Když jsem se vrátila z modlitby, tiše jsem srolovala roletu a postavila ji k oknu. Co teď? Po dalším zkoumání jsem vykoumala, že jsem zničila již slepovaný malý plastový kousíček neuměle přilepený k oknu a přemýšlela, jaké to bude mít následky. Jak jim to asi povím?, ozývaly se neodbytné otázky. Co si jen počnu? A jak tady budu v tom světle spát?

Nakonec jsem se rozhodla vzít si z toho ještě víc poučení. Když se jedeš někam duchovně obnovit, nemysli víc na roletu než na Boha.

Nakonec jsem to řekla dobrovolnici, která měla zodpovědnost za náš domeček. Usmála se a mávla rukou: "To se stává."

Celý pobyt v Tautře jsem si moc užila, ale nebýt drobné příhody s roletou, neměla bych vám o čem psát, protože to byla poklidná a docela nudná idylka s veselými sestrami, laskavými dobrovolníky a kočkomilným otcem Anthonym. Potkala jsem tam další Češku, která mě pozvala na zrovna upečené rohlíky (to je sice zpráva skvělá, ale na celý článek by to nevydalo), což neměla dělat, protože po půlročním půstu od rohlíků, jsem jí jich spoustu snědla. Místo plánovaného definitivního rozloučení s Tautrou jsem jim nakonec slíbila, že se tam vrátím, ať už jako turista nebo dobrovolník a tak se tam už zase moc těším.

A závěrečné poučení? Někdy člověk musí rozbít roletu, aby měl o čem psát.