Na cestě

   Tak se zas po delší době ozývám se svým zpravodajským občasníkem. Ne že by nebylo o čem psát, spíš naopak, je toho tolik, že člověk neví o čem by měl napsat dřív a tak radši nenapíše nic. Však to znáte.

   Dlouho jsem tedy přemýšlela o čem vám napíšu a nakonec jsem se rozhodla shrnout své zážitky z cest. Nebude to ale dalekých expedicích za polární kruh, na severní pól ani za ledními medvědy. Kdepak. Bude to o našich cestách do školky a zpět, protože ať je cesta jeden nebo pětset kilometrů dlouhá, vždycky to může být zážitek a dobrodružství.

   Když mi mí norští rodičové sdělili, že mou hlavní pracovní náplní bude dostat děti do školky a zpět, brala jsem to jako podařený vtip. Čím více ale ubývalo světla, přibývalo chladného větru, bláta, deště a posléze i sněhu, tím víc mi bylo jasné, že o některých věcech se nežertuje. Dostat děti ráno do předsíně a donutit je obléknout na sebe několik vrstev teplého a nepromokavého oblečení, bývá často úkol téměř nadlidský, a to obzvláště pokud se vám pod nohami nepletou jen děti a jejich oblečení, ale také jejich rodiče, kteří se s nimi musí za mlaskavých zvuků a za srdceryvných výlevů srdce rozloučit. Výlet do školky tak připomíná spíše výpravu na měsíc. V konečné fázi se kosmonauti slzavě rozloučí se svými blízkými, dobře si vědomi, že výprava je velmi nebezpečná (zvláště pokud jsem kapitánem já, chladnokrevná a slzami zcela neoblafnutelná au-pair) a ve svých skafandrech (a helmách) se odklátí k raketám (které jsou představovány kočárkem a koloběžkou, sáňkami, popřípadě kolem a vozíkem). Ranní fáze výpravy nebývá tolik zábavná, ale zato odpolední stojí za to. Pokud máme koloběžku, hraje se hra "Kde je moje koloběžka". Sylvelin ujíždí napřed před kočárkem, pak velmi nenápadně skočí za nějaké křoví a na cestě zůstane stát osamělé růžové vozidlo. V tu chvíli přicházíme na scénu my se Sunnivou. Opatrně se rozhlédneme a jelikož nikoho nevidíme (takové křoví bez listí je totiž naprosto nejlepší schovka), začneme se radit, co provedeme s nalezenou koloběžkou. Nakonec ji uzmeme a schováme za kočárek, nebo pod kočárek a nenápadně a pomalu se ubíráme zpět domů. V tu chvíli vyskočí z křoví Sylvelin a zahartusí: "Kde je moje koloběžka!?" (odtud název hry) a my se Sunnivou hrajeme dva nevinné kolmjdoucí, kteří koloběžku nikdy neviděli. Sylvelin oběhne kočárek, najde koloběžku a vítězně prohlásí:"Tady je! Vy jste ji ukradly!" My, jakožto správní lumpové zapíráme, nakonec se ale přiznáme a uzavřeme mír, který trvá ale jen do doby, než Sylvelin skočí do dalšího křoviska, které se nachází o deset metrů dál. Koloběžka je dopravní prostředek, který přímo vybízí ke hrám. Často si postaví hlavu a jede úplně sama (nene, Sylvelin ji vůbec nepostrkuje, jak byste ji mohli podezírat z něčeho takového?) a my se za ní ženeme jako blázni, domlouváme jí a vysvětlujeme, proč by měla zůstat hodnou koloběžkou a neujíždet nám.

    Poslední dobou ale využíváme spíš kolo. I to je legrace, Sylvelin se sice naučila jezdit na kole teprve na podzim, ale nyní už je zdatným kaskadérem, který podle svých slov "vůbec nikdy nespadne". A pokud přece, naučila už se samostatnosti a statečnosti a když ji neposedné kolo vyklopí uprostřed kalůže, jen se oklepe, hlasitě zařve: "To je dobrý, Eliško!" a nasedne a ujíždí dál. Po cestě potkáváme manželé Kačerovi. Jsou tam skoro každý den a vypadá to, že se vybatolí z řeky jen proto, aby si s námi popovídali a sdělili nám zážitky z uplynulého dne. Krom toho míjíme hřiště, kde se zastavíme a párkrát sklouzneme, nebo trochu pohoupeme. Důležité je také pobavit se po cestě o kytičkách, lístečkách a broucích a naučit se jejich jména v různých jazycích, nebo čekat na duhu (poněvadž déšť je vcelku častý a i sluníčko občas vyleze). Když je pěkně, vytáhneme Sunnivu z kočárku a necháme ji cákat se v kalůžích. Brouzdání kalůžemi je v podání Sunnivy naprosto vědecká záležitost. Kalůž musí být projita celá a nesmí se vynechat ani centmetr. A je-li podél jedné kalůže ještě druhá, je pouze spravedlivé, aby i ona byla projita pěkně od začítku do konce. Není tedy divu, že taková expedice ze školky může někdy i s oblékáním trvat třeba dvě a čtvrt hodiny.

  Minulý týden jsme se k cyklistice připojily také já a Sunniva. Je to vskutku věc náročná a složitá. Člověk musí nejprve kolo a vozík odemčít, (někdy i složit vozíček), za použití hrubé síly vozíček naroubovat na kolo, ještě hrubší silou otevřít druhé křídlo dveří (a pak ho zase zavřít) a toto provést také u školky a při odchodu znovu. Ale stejně je to sranda. Sunniva je statečná a moje otázky odpovídá, že je to dobré a že se jí to líbí, ale záblesky strachu a nedůvěry v jejích očích jsou neklamným znakem, že trochu lže. Pro získání větší jistoty si obě po cestě zpíváme naši oblíbenou píseň Bjørnen sove (medvěd spí), ve které varujeme kolemjdoucí, že medvět sice není nebezpečný, pokud jdete kolem něj opatrně, ale člověk si koneckonců nemůže být nikdy jistý a aby to všichni kolemjdoucí pochopili, připojíme na závět ještě jedno strašidelné medvědí zařvání (ano, už jsme pár nevinných turistů vyděsily a z jejich výskoků do příkopu máme vždycky škodolibou radost). A to platí pro naši kosmickou výpravu obecně. Takže pokud nás někdy potkáte, berte na vědomí, že svým bezpečím si být jisti nemůžete! Uáááááá!